Kromě změny není nic stálé

Když jsem zakládala tenhle blog, byla jsem v prváku na střední; měla jsem spousty snů, cílů a představ o tom, jak by měl můj život vypadat. Věděla jsem, co chci dělat a čeho chci v životě dosáhnout. Měla jsem chuť dělat věci, i mimo mou komfortní zónu. Myslela jsem, že škola kam chodím je nebe na zemi a já takřka milovala každý zde strávený den.

Měla jsem vše, co mi nyní schází. 

Jsem ve třetím ročníku a prakticky nic mi nedává smysl. Nemám chuť dělat cokoli navíc. Stala jsem se lhostejnou ke škole, ke světu, sama k sobě. Nevím přesně, kdy nastal ten zlom, kdy se z mého bezpečného útočiště stalo vězení, ze kterého již není úniku. Nechápu jak stále dokážu fungovat v tomto zaběhlém stereotypu: budík - škola - učení - koukání do mobilu (jako kdybych zde mohla najít řešení svých problémů) - spánek. Každý všední den od 6:30 do 00:00.

Mám pocit, že na nic nemám čas a přitom nic nedělám. Jakoby můj mozek měl příliš hodně otevřených záložek najednou, sekal se ale já je nedokázala vypnout; spíš jen přidávám další záložky. Z každé strany chodí pomyslné zprávy "na tohle se musíš kouknout" a s každou takovou zprávou se otevírá další záložka. Každý den se mi povedou zavřít tak čtyři,  pět jich ale zase otevřu. Chápeš můj problém? Zvlášť teď po praxi - mám pocit jako kdybych dobíhala ujíždějící vlak, ale jakmile k němu doběhnu, tak ujede. Pořád se učím. Pořád dokola, a přijde mi, že k ničemu, protože jakmile se něco naučím, přijde další věc, kterou ostatní již umí ale já ne - protože jsem protože pozadu.

Byla jsem na praxi

(a ne jednou, aby bylo jasno) celý říjen ve třetím ročníku, ale praxe se mi za třetí ročník nepočítá (bylo nám řečeno, že praxe se zapisují v lednu v daném ročníku, tím pádem jsem si ještě praxi za třetí ročník ani nemohla zapsat. Zdá se ti to postavené na hlavu? Nám taky, ale nic s tím udělat nemůžeme.). Pokud dobře počítám, byla jsem na praxi o prázdninách 2016, na jaře 2017, pak o dalších prázdninách, tentokrát 2017 a nakonec v listopadu 2017. To znamená jedna praxe v prváku, dvě praxe ve druháku a jedna praxe ve třeťáku. To jsou čtyři měsíce. Beru na vědomí, že praxe v prváku byla nepovinná, a tím pádem se "nepočítá" ale co ten zbytek?

Abych to sesumarizovala (je to vůbec slovo?) - to, když jsem byla v říjnu třetího ročníku na praxi vlastně znamená, že jsem tam byla ve druháku. Snad jen Bůh ví, jak se to bude vyvíjet. Chtěla bych jít v červnu na zámek jako průvodce, pokud by se mi to počítalo jako praxe za třetí ročník. Nejsem si tím ale úplně jistá, jelikož když jsem nápad řekla před spolužáky, kteří již na zámku byli, vrhli na mě nepěkné pohledy, takové ty "co to vlastně zkoušíš" pohledy. Možná to tak nebylo, ale já si to vyložila právě takto. Nejsem si tím tak úplně jistá. Nejsem si jistá, co chci a co budu dělat.

Dříve jsem nesnášela domov

hlavně tedy proto, že jsem si myslela, že žádný nemám. Máma kdesi u Polska, Táta v Opavě, internát v Krnově; co z toho je domov? Teď bych vyměnila cokoli za hodinu navíc doma, ať už je ten domov kdekoli, hlavně když vypadnu z Krnova. Domov je totiž místo, kde se člověk má cítit dobře, v bezpečí, kde má být milován a milovat, to pro mě Krnov už není.
Co ale chci říct, že nevím. Nevím co dál, nevím jaké jsou mé cíle a nevím co chci v budoucnu dělat. Za ty necelé dva roky od ukončení prváku se toho změnilo strašně moc. Jediné co zůstalo jsem já, a tím si taky nejsem úplně jistá.

Možná to tak ale má být, přeci jen, podle Herakleita je existence založená na proměnlivosti a na boji protikladů.

Nic není stálé; kromě změny.