JEDU NA PRAXI!

Je to tady. To na co jsem čekala už od ledna - praxe na letišti. 

Přesně tak, už od ledna, už sedm měsíců jsem si říkala, že na přípravy mám stále dost času. A přesně kvůli tohohle přístupu, jsem si začala věci kompletovat až tři dny před odjezdem. K samotnému balení jsem se dostala v sobotu v noci. Člověk by si pomyslel, že naskládat věci do kufru není žádný problém, opak je ale pravdou. Musím říct, že tolik zádrhelů při balení jsem snad ještě nezažila. 

.

Kde je ten velkej kufr !?

V pátek večer jsem si pomalu začala balit věci s představou, že všechno co budu na celý měsíc potřebovat bez větších problémů naskládám do kufříku 60x40cm, to mě ovšem velmi rychle přešlo, když jsem do něj horko těžko narvala třetinu věcí.

Jak nacpat do malého kufříku věci na měsíc? Nijak.

To ani nebyl tak velký problém. Všechno prostě přendám do většího kufru, v pohodě. 

Velký kufr jsem naposled měla ve Španělsku minulý červen, no, ale kde je teď? Prohledala jsem snad celý byt, ale nikde nebyl. A co teď. Nezbylo nic jiného, než se optat někoho, kdo ví o všem všechno.

"Babi? Nevíš kde je ten velkej kufr?" 

"To vím naprosto přesně. Ve sklepě."

To mám za to, že všechno nechám na poslední chvíli. Nestíhám balit a ještě budu muset hledat kufr někde pod nánosy prachu ve sklepě. Skvělé! Byly to nervy, to vám teda povím! 

Přesunout všechny věci do druhého kufru díky bohu nebyl problém, už jsem si dokonce myslela, že mám hotovo, pak ale přišel další zádrhel, jako kdyby jich nebylo dost.

Ručník máš?

Ne. Ne nemám. Super. Jakmile se mě zeptali jestli mám sbalenej ručník, začalo mi docházet kolik věcí jsem ještě zapomněla, a že jich nebylo zrovna málo. Léky, šampón, silonky, BOTY! Skoro jsem zapomněla na boty! Na jednu z nejdůležitějších částí letištního stejnokroje, babička by v tenhle moment určitě řekla, že 'jednou někde zapomenu i hlavu'. Snad jen díky bohu se zrovna dívala na seriál a tak neměla ani páru o tom, jak zapomnětlivá jsem. 

Jelikož jsem byla zahrabaná pod hromadou různých věcí v ložnici, nezbylo nic jiného, než požádat koho jiného než mladšího sourozence,aby mi boty donesl. "Viki? Dones mi boty, ty černý."

Hele, tahle bota se ti nějak rozlepila

Tohle snad už ani horší být nemůže. Ségra donesla černý baleríny , které měly snad celou podrážku odlepenou a já myslela, že mě snad odvezou přímo do blázince. Chtělo se mi brečet.

 Ovšem i tohle dopadlo dobře. Vteřinové lepidlo mi zase zachránilo krk. Záhy jsem si uvědomila, že jsem vůbec nemusela vyšilovat, protože mám ještě dvoje další boty, které bych klidně mohla použít.

Jedeme pozdě!?

Ano, kvůli mě se zase vyjelo později, než se mělo s tak jsme na letiště dorazili jen tak tak. Nebyla jsem ovšem poslední. Díky Terčo!  

Co se dělo po nástupu na praxi sepíšu v dalším článku.